THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nelehký úkol čeká na posluchače i v případě nového alba amerických *SHELS. Z jejich pohledu se však v zásadě zase příliš mnoho nemění. Výdatná porce hudby, jejíž vstřebání (jako obvykle) vyžaduje aktivní posluchačský přístup a trpělivost, však svoje přednosti (jako obvykle) ukáže poměrně rychle. Kdo znáte předchozí nahrávku „Sea Of The Dying Dhow“, tak jistě potvrdíte, že všechno z předchozích vět platilo i pro ni.
Možná tou nejvýraznější změnou se hned od počátku zdá být jisté zpřístupnění tvorby *SHELS. Zatímco minulé počiny mnohá zakoutí rafinovaně skrývaly za fasádou rozmáchlých kompozic, kteréžto pak skupina šikovně střídala s chytlavějšími skladbami, nyní je vše mnohem otevřenější. Jednotlivé patetické motivy na sebe nenechávají dlouho čekat, stejně tak jako atmosféra osudového setkání, kterou nás tito Američané tak skvěle obšťastňují už od svých počátků.
„Patetický“ asi nejlépe vystihuje podstatu hudby této originální skupiny, ovšem v tomto případě si musíme odmyslet onen pejorativní nádech tohoto pojmu. Ano, *SHELS z nás ždímají emoce, co to jen jde. V burácivých refrénech (dá li se tomu tak v tomto případě vůbec hovořit) dochází k tolika katarzím, že by to někomu vystačilo na celý život. Tklivé tóny volně přecházejí v zasněné rozjímaní, po kterém přichází další emocionální výbuch.
Soudě dle předchozích slov by to vypadalo na pěkně nasládlou omáčku a takovou z určitého pohledu toto album bezpochyby je, jenomže je tady hned několik ALE. V první řadě lze stále hovořit o uvěřitelnosti a úpřímnosti projevu. *SHELS vás dokážou spolehlivě vtáhnout do děje a kromě již zmiňované ochoty tuto cestu podstoupit a s tím spojené trpělivosti, po vás toho zase tolik chtít nebudou. Tedy alespoň v případě recenzované nahrávky lze hovořit o posluchačsky nejpřívětivějším počinu skupiny.
Žánrově se stále pohybujeme někde v oblasti škatulek spojených s předponou „post“, aníž by se dalo jednoznačně přiklonit na stranu některé z nich. „Plains Of The Purple Buffalo“ má v sobě stejně dost postrockové melancholie, jako postmetalové výbušnosti. V minulosti tolik funkční rovnováha se však začíná vytrácet a pomyslná miska vah se nyní naklání směrem k prvně jmenované složce. V praxi to však znamená hlavně již zmiňovanou posluchačskou přístupnost a celkové provzdušnění jednotlivých skladeb.
*SHELS však svým způsobem zůstávají tradiční kapelou. Rozhodně to platí o pravidlu úvodní dramatické kompozice, jež doslova pryští emocemi a nečekanými dějovými zvraty. „Journey To The Plains“ tyto nároky bezezbytku splňuje. Jestliže má být jejím účelem i vzbudit hladový zájem o další dění, dá se hovořit o misi splněné na 101%. Její fatalita zvýrazněná trumpetou přehrávající ústřední linku je přesně tím startem, jenž prozrazuje akorát to, že tady se bude dít něco velmi zajímavého, aniž by však proběhlo vyložení hlavních trumfů na stůl.
Tradiční je určitě i zdlouhavost alba. Osmičlenný orchestr zkrátka k vyjádření všech svých myšlenek potřebuje veliký prostor, minimálně stejně tak rozsáhlý, jaký skýtají „pláně purpurového býka“.Teprve tam mohou volně dýchat, tam se mohou bezstarostně rozběhnout a teprve tam dostávají jejich myšlenky ten správný směr.
To pak nijak nepřekáží ani nikterak neskrývané výpůjčky od PINK FLOYD („Vision Quest“), které, nutno uznat, patří bezpochyby k „úvěrům“ poskytnutým legendárními Brity, za jejichž poskytnutí by se rozhodně nemuseli zlobit. Skvělé rozvinutí myšlenky pojat vokální party písně toliko na hlasových projevech postrádajících textové vyjádření se prostě v takovémto pojetí nemůže oposlouchat.
Prostě se v zásadě nic tak podstatného nemění. I v tomto případě byl první poslech spíše jen takovým seznamovacím večírkem, na jehož konci to na nijak přehnané sympatie nevypadalo. Jenomže když tato kráska začala postupně odkrývat své půvaby i charakter, nebylo v zásadě opět co řešit. Nahrávka, jejíž poslech přináší znovu časově náročnou záležitost, při které však na ciferník hodinek rozhodně nekoukáte.
I skupina samotná svoje nové album považuje za momumentální a dlouhou cestu. Stejný dojem z něj bude mít každý, kdo se ji s ní odhodlá podstoupit. Příjde mi zbytečné zvýrazňovat skutečnost, že to ne vždy bude cesta lehká, nicméně jestli si myslíte, že by vás tvorba *SHELS dokázala oslovit, nyní je ten pravý čas to s ní zkusit!
Nahrávka, jejíž poslech přináší znovu časově náročnou záležitost, při které však na ciferník hodinek rozhodně nekoukáte.
8,5 / 10
Mehdi Safa
- kytara, vokály
Tom Harriman
- bicí
Simon Maine
- kytara
Green Dave
- kytara
Phil Maine
- kytara
Red Dave
- basa
Ed Mathews
- atmosféra
Arif Driessen
- trumpeta
1. Journey To The Plains
2. Plains Of The Purple Buffalo - Part 1
3. Plains Of The Purple Buffalo - Part 2
4. Searching For Zihuatanejo
5. Vision Quest
6. Atoll
7. Butterflies On Luci's Way
8. Crown Of Eagle Feathers
9. Bastien's Angels
10. Conqueror
11. The Spirit Horse
12. Waking
13. Leaving The Plains
Plains Of The Purple Buffalo (2011)
Sea Of The Dying Dhow (2007)
Laurentian's Atoll (EP) (2006)
Wingfortheirsmiles (EP) (2004)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Shelsmusic
Stopáž: 76:51
Produkce: Mehdi Safa
Čistá nádhera, která se nikdy neoposlouchá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.